Spolek divadelních ochotníků Sedlčany

Magický realismus mimochodem



/Petr Svoboda/

režisér inscenace Dům na nebesích, Spolek divadelních ochotníků Sedlčany


Ochotnickému divadlu jsem se jako herec začal věnovat před deseti lety během studia na víceletém gymnáziu.  Při studiu šestého ročníku medicíny jsem se rozhodl ujmout režie i scénografie tragikomedie Jiřího Hubače Dům na nebesích.  Byla to má první a zatím i poslední režijní zkušenost. Nyní pracuji jako lékař na dětském oddělení v Táboře.


/Spolek divadelních ochotníků Sedlčany/

Vznik Spolku divadelních ochotníků v Sedlčanech není nijak ojedinělý. Probíhal stejně jako v řadě ostatních měst v českých zemích na přelomu 18. a 19. století až do jeho poloviny. Nejstarší zmínka o prvním ochotnickém divadelním představení v Sedlčanech byla uveřejněna v časopisu „Květy“ z 18. 11. 1841.


V roce 1866 byl vydán spolkový zákon, který umožňoval zakládat spolky, čehož sedlčanští ochotníci ihned využili a založili oficiální Spolek divadelních ochotníků. Divadlo se tehdy hrálo v prostorách různých hostinců. Vedle divadelních představení se ochotníci zúčastňovali všech oslav a společenských akcí ve městě. 


Díky působení významných osobností jako byl J. M. Poustka, J. Fliegl, J. Paleček, E. Rataj. se spolek dokázal udržet pohromadě i během 1. a 2. světové války. V období let 1951 – 1956 působilo v divadle 11 režisérů, počet her ale naopak klesl na 21.  Dobová krize trvala až do roku 1969. V tomto roce se ujímá pomysleného režisérského žezla Vladimír Stibor, který secvičil několik představení již v 50. letech, a od roku 1961 působil ve spolku jako inspicient a spolurežisér Miroslava Hölzela. Jeho zásluhou se ochotnické divadlo v Sedlčanech opět oživilo. V roce 1975 přešel ochotnický spolek z péče Středočeského dřevařského závodu BIOS pod Kulturní dům Josefa Suka. Listopadem 1989 končí období politického útlaku, nesamostatnosti a spolek se stává ekonomický nezávislým. V oblasti výběru repertoáru nastává úplná svoboda. A tak spolek vydržel 150 let, přežil všechny nátlaky a těžké chvilky, mohl dál rozvíjet svou lásku k divadlu a hraní, vychovávat nové generace lidí, kteří budou tuto dlouholetou tradici udržovat a budou dál bavit i dojímat diváky. 


Dne 22. 1. 1992 byl na Ministerstvu vnitra zaregistrován Spolek divadelních ochotníků v Sedlčanech se sídlem v Kulturním domě Josefa Suka. Od tohoto data vzniká i vlastní právní subjektivita s vlastním hospodařením.





/Instalace/

název: Nádražní restaurace

Instalace je reflexí scénografického řešení inscenace Dům na nebesích podle tragikomedie Jiřího Hubače. Ve hře se střídají dva obrazy: 1.)  Interiér luxusní vily: velká hala se starožitným křeslem a se schodištěm, které vede nahoru k vyvýšenému bytu paní domácí. Vpravo dole je pak suterénní byt Kláry. 2.) Prostor u nádraží, kde se nachází restaurace/bufet s několika vysokými stolky. Vedle je stánek s novinami.


O hře: Stárnoucí žena Klára, pracující v bufetu na nádraží, sní o tom, že si odkoupí dům, ve kterém je momentálně v podnájmu - pojmenovala si ho Dům na nebesích. Stará se o majitelku, starší nemocnou paní - ta jí přislíbila, že jí dům prodá, pokud se o ni bude starat. Klára vzorně pečuje i o svoji rodinu: bratra Fandu, který si nečekaně přivádí nevěstu, dívku, která si nese životem ošklivý zážitek, a otce, kterého dohánějí hříchy v podobě bývalých milenek a dětí.